Možná to znáte: nějaká situace už dávno skončila, a přesto se vám tělo někdy bez varování sevře, srdce se rozbuší a vy najednou nedýcháte tak, jak byste chtěli. Stačí vůně, tón hlasu, určité světlo nebo věta, kterou vám někdo řekne, a jste rázem zpátky někde, kde jste nechtěli být. Pokud něco takového znáte, není s vámi nic v nepořádku. Vaše tělo a psychika dělají přesně to, k čemu jsou stavěné: chrání vás. Jen někdy zůstane ochranný systém zapnutý déle, než je třeba.
V tomto článku si projdeme, co trauma vlastně je a co jím není, jak se liší jednotlivé formy, proč samotný čas nestačí a jaké terapeutické cesty dnes opravdu fungují. Budeme přitom postupovat citlivě, abyste si nemuseli znovu otevírat to, co bolí.
Co je trauma a co jím není?
Trauma není událost samotná. Trauma je to, co se odehraje uvnitř vás v reakci na zážitek, který byl pro váš nervový systém příliš silný, příliš náhlý nebo příliš dlouhý na to, aby se s ním dalo v daný okamžik zpracovat. Stejnou událost mohou dva lidé prožít úplně jinak. To, že vás něco zasáhlo hlouběji než někoho jiného, neznamená, že jste slabší. Znamená to jen, že to vaše tělo vyhodnotilo jako ohrožení a začalo vás chránit.
Pomáhá rozlišit dva pojmy:
- Stres je běžná, zvládnutelná zátěž. Po náročném dni se obvykle dokážete „vrátit" do klidu.
- Trauma je zátěž, která přesáhne vaši schopnost zpracování, takže se nervový systém v jistém smyslu „zasekne" v režimu přežití.
A co traumatem často není, i když se tak označuje? Ne každá těžká nebo nepříjemná zkušenost zanechá trauma. Smutek, zklamání, náročné období nebo zdravý zármutek po ztrátě jsou bolestivé, ale nejsou totéž co trauma a obvykle se s podporou okolí přirozeně zhojí. Označovat traumatem úplně všechno nepomáhá nikomu, nejméně lidem, kteří skutečným traumatem žijí.
Jaký je rozdíl mezi akutním traumatem, PTSD a komplexním traumatem?
Reakce na traumatickou událost má svou dynamiku a je užitečné vědět, kdy jde o přirozený proces a kdy už o stav, který si zaslouží odbornou péči.
Akutní reakce a akutní trauma přicházejí v prvních dnech a týdnech. Můžete být roztřesení, nespaví, podráždění, můžete mít dotíravé vzpomínky nebo se cítit jako ve snu. To je bezprostředně po otřesné události normální reakce na nenormální situaci. U velké části lidí tyto projevy během několika týdnů samy odezní.
Posttraumatická stresová porucha (PTSD) je stav, kdy potíže nezmizí, ale usadí se. Podle mezinárodní klasifikace nemocí Světové zdravotnické organizace (ICD-11) stojí PTSD na třech pilířích:
- Znovuprožívání — událost se vám vrací v živých vzpomínkách, nočních můrách nebo „flashbacích", kdy ji prožíváte, jako by se děla právě teď.
- Vyhýbání — záměrně se vyhýbáte místům, lidem, myšlenkám nebo situacím, které vám trauma připomínají.
- Trvalý pocit ohrožení — i když je událost dávno minulostí, zůstává tělo ve střehu: jste přebuzení, lekáte se, hůř spíte.
Komplexní PTSD (cPTSD) je novější samostatná diagnóza, kterou ICD-11 zavedla, aby lépe vystihla lidi vystavené opakovanému nebo dlouhotrvajícímu traumatu, ze kterého nebylo úniku — například opakovanému násilí, týrání nebo zneužívání, často už v dětství. Ke třem výše uvedeným okruhům PTSD se zde přidávají tři další, takzvané poruchy v sebeorganizaci:
- obtíže s regulací emocí — buď zaplavující, neztišitelné pocity, nebo naopak emoční otupělost a prázdnota,
- negativní vztah k sobě — vytrvalý pocit, že jste bezcenní, selhávající, méně než ostatní,
- potíže ve vztazích — odtažitost, stažení se z blízkosti, obtíž důvěřovat.
Důležitá poznámka pro spravedlnost k vlastnímu příběhu: opakované trauma je rizikovým faktorem komplexního PTSD, ne nutnou podmínkou. I jedna jediná událost vás může zasáhnout do hloubky. Vaše prožívání je platné bez ohledu na to, „jak velké" se to může zdát zvenčí.
Jak se trauma projevuje v těle i v psychice?
Trauma se neukládá jen jako příběh, který si pamatujete. Ukládá se i jako tělesná paměť — ve svalovém napětí, v dechu, ve způsobu, jak váš nervový systém reaguje na svět. Proto vás dokáže spustit smysl, který s tím na první pohled nesouvisí: konkrétní vůně, zvuk, doteky, postoj těla.
Za touto „nelogičností" stojí autonomní nervový systém, který přepíná mezi:
- bojem nebo útěkem (sympatikus) — bušení srdce, sevřený žaludek, napětí, podrážděnost, neklid,
- ztuhnutím či zamrznutím (parasympatická „freeze" reakce) — otupělost, pocit odpojení, prázdno, únava, „není ve mně nic".
Na úrovni psychiky se trauma může hlásit úzkostmi, výkyvy nálad, pocity studu a viny, problémy se spánkem a koncentrací, vyhýbáním se nebo pocitem odcizení od sebe i druhých. Žádný z těchto projevů není známkou vaší slabosti ani selhání. Jsou to logické důsledky toho, že tělo se naučilo zůstat v bezpečnostním režimu.
> Terapeuti často připomínají jednu věc, která mnoha lidem uleví: to, co dnes vnímáte jako „přehnanou" reakci, byla kdysi nejspíš tou nejlepší možnou reakcí, jakou jste v dané chvíli měli k dispozici. Vaše tělo vás chránilo. Teprve teď se spolu učíte, že už je bezpečno.
Proč „čas vše nevyléčí" sám o sobě?
Známé úsloví, že čas všechno zahojí, je u traumatu zrádné. Čas sám o sobě neléčí — léčí to, co s tím časem děláme. U akutních reakcí se nervový systém často sám zklidní. Ale jakmile se trauma usadí, samotné plynutí dnů obvykle nestačí.
Důvod je jednoduchý a zároveň milosrdný. Aby se trauma zhojilo, potřebuje být bezpečně zpracováno — ne znovu prožíváno donekonečna a ne zatlačeno hluboko pod povrch. Vyhýbání, které je přirozenou součástí traumatu, paradoxně udržuje potíže naživu: čím víc se snažíte na něco nemyslet, tím větší moc to nad vámi má. Proto někdo nese trauma roky, někdy desítky let, a stále se „zasekává" ve stejných místech.
Dobrá zpráva zní: trauma je léčitelné. Nejde o to, na všechno zapomenout, ale o to, aby vzpomínka přestala bolet jako otevřená rána a stala se součástí vašeho příběhu, který už nemá moc vás přepadat.
Jaké terapeutické přístupy u traumatu fungují?
Účinnost terapie traumatu dnes není věcí dojmů — opírá se o desetiletí výzkumu. Mezinárodní společnost pro studium traumatického stresu (ISTSS) ve svých doporučeních z roku 2019 řadí mezi nejlépe doložené postupy několik trauma-fokusovaných přístupů. Pojďme si je přiblížit lidsky.
- Trauma-fokusovaná KBT (kognitivně-behaviorální terapie). Patří k nejprozkoumanějším metodám. Pomáhá vám bezpečně, postupně a vlastním tempem zpracovat traumatickou vzpomínku a přepsat přesvědčení, která z ní vzešla — třeba „za to můžu já" nebo „svět není bezpečný". Součástí bývá i jemná, řízená expozice tomu, čemu jste se dosud vyhýbali.
- EMDR (přepracování pomocí očních pohybů, Eye Movement Desensitization and Reprocessing). Tuto metodu vyvinula koncem 80. let psycholožka Francine Shapiro. Vychází z představy, že traumatické vzpomínky zůstávají v mozku jakoby „zaseknuté". Terapeut vás při vybavení vzpomínky provází oboustrannou stimulací — nejčastěji pohyby očí ze strany na stranu — a tím pomáhá mozku vzpomínku přepracovat tak, aby ztratila svůj emoční náboj. EMDR má strukturovaný postup v osmi fázích a podle Americké psychologické asociace (APA) i WHO patří mezi uznávané možnosti léčby PTSD.
- Somatické a tělesně orientované přístupy. Vycházejí z poznatku, že „tělo si pamatuje". Pracují s dechem, uvědoměním tělesných pocitů a postupným uvolňováním napětí, aby se nervový systém znovu naučil přepínat do klidu. Bývají cenné zvlášť tam, kde se trauma silně projevuje v těle nebo kde slova sama nestačí.
Žádná z těchto cest není „ta jediná správná". Dobrý terapeut volí přístup podle vás, vašeho příběhu a tempa, které unesete.
Co může pomoci už teď?
Než se rozhodnete pro terapii (nebo souběžně s ní) existují kroky, které vašemu nervovému systému dávají najevo, že je bezpečno:
- Vraťte se do přítomnosti. Když vás zaplaví vzpomínka, pojmenujte nahlas pět věcí, které vidíte, čtyři, které slyšíte, tři, kterých se můžete dotknout. Vracíte tím pozornost do „tady a teď".
- Zpomalte dech. Pomalý výdech delší než nádech aktivuje uklidňující část nervového systému.
- Hýbejte se. Procházka, protažení, jakýkoli šetrný pohyb pomáhá tělu vybít nahromaděné napětí.
- Pečujte o spánek a rytmus dne. Vyčerpaný nervový systém reaguje citlivěji.
- Nebuďte na to sami. Sdílení s někým, komu důvěřujete, samo o sobě reguluje nervový systém. Bezpečný vztah léčí.
- Buďte k sobě laskaví. Uzdravování není přímka. Horší dny nejsou krok zpět, jsou součástí cesty.
Kdy vyhledat odbornou pomoc
Možná teď zvažujete, jestli „už" je důvod vyhledat pomoc. Jednoduché vodítko: pomoc si zaslouží každý, kdo trpí — bez ohledu na to, jak „velké" trauma bylo. Odbornou péči zvažte zvlášť tehdy, pokud:
- potíže trvají déle než měsíc a spíš se zhoršují, nebo se vracejí po delší době,
- vyhýbáte se stále většímu počtu míst, lidí nebo činností,
- objevují se vtíravé vzpomínky, noční můry nebo flashbacky,
- cítíte se trvale otupělí, odpojení od sebe i druhých,
- sáhnete po alkoholu nebo jiných látkách, abyste to „ustáli",
- trpí vaše vztahy, práce nebo každodenní fungování.
Pokud se objeví myšlenky na to, že už nechcete žít, nebo máte pocit, že situaci nezvládáte, nezůstávejte s tím sami a ozvěte se hned. V Česku můžete kdykoli zdarma a anonymně zavolat na Linku první psychické pomoci 116 123, která je k dispozici nonstop. V akutním ohrožení života volejte 112 nebo 155.
Naděje na závěr
Trauma není doživotní rozsudek. Je to zranění — a zranění se hojí, když dostane správnou péči. Možná dnes nevěříte, že se dá žít jinak než ve střehu. To je v pořádku. Nemusíte tomu věřit hned. Stačí udělat jeden malý krok a pak další.
Pokud cítíte, že je čas nenést to všechno sami, terapie je bezpečné místo, kde se dá trauma postupně a šetrně zpracovat. Pokud chcete, můžeme se na to podívat společně — ozvěte se mi a domluvíme si úvodní konzultaci, osobně v Karlových Varech nebo online z bezpečí domova. Nikdo to za vás neprožije znovu — ale nikdo by tím ani neměl procházet sám. Zasloužíte si cítit se ve vlastním těle zase doma.