Dostali jste povýšení, pochvalu nebo místo, o které stálo deset dalších lidí. A místo radosti se ozve tichý hlásek: „To byla náhoda. Měl/a jsem štěstí. Jednou přijdou na to, že na to vlastně nemám." Pokud tohle znáte, nejste sami a rozhodně nejste rozbití. Máte zkušenost, kterou psychologové popisují už skoro padesát let a která má jméno: syndrom podvodníka, anglicky impostor syndrom.
V tomhle článku si vysvětlíme, co to vlastně je, jak se projevuje, proč vzniká a koho se týká. Projdeme pět typů „podvodníků" podle psycholožky Valerie Young, podíváme se na úzké pouto s perfekcionismem a hlavně si ukážeme konkrétní kroky, jak s tím můžete začít pracovat.
Co je syndrom podvodníka?
Pojem do odborné literatury uvedly v roce 1978 americké psycholožky Pauline Clance a Suzanne Imes. Popsaly tehdy vnitřní zkušenost, kterou pozorovaly u řady velmi schopných a úspěšných žen: navzdory diplomům, oceněním a evidentním výsledkům tyto ženy uvnitř nepřestávaly věřit, že ve skutečnosti tak chytré nejsou a že všechny kolem „obalamutily".
Jádro syndromu podvodníka je tedy paradox: objektivně máte výsledky, ale subjektivně si je nedokážete přiznat. Místo abyste úspěch připsali vlastním schopnostem, vysvětlíte si ho přes vnější faktory:
- „Měl/a jsem štěstí, padla na mě jednoduchá zadání."
- „Komise se asi spletla."
- „Byli na mě hodní, ne že bych si to zasloužil/a."
- „Prostě jsem makal/a víc než ostatní, talent v tom žádný není."
Důležité: nejde o diagnózu. Syndrom podvodníka nenajdete v žádné psychiatrické klasifikaci jako samostatnou nemoc. Je to vzorec prožívání a myšlení, nikoli porucha. To je dobrá zpráva, protože vzorce se dají rozpoznat a měnit.
Jak poznáte, že se vás to týká? Typické projevy
Možná si říkáte, jestli to, co prožíváte, je „ono". Podle psychoterapeutů se syndrom podvodníka nejčastěji projevuje takhle:
- Připisujete úspěchy náhodě, štěstí nebo načasování místo vlastním kompetencím.
- Žijete ve strachu z „odhalení" že jednou přijde okamžik, kdy se ukáže, že nic neumíte.
- Bagatelizujete pochvaly. Kompliment vás spíš zneklidní, než potěší.
- Nastavujete si laťku nereálně vysoko a sebemenší chyba pro vás znamená selhání.
- Přepracováváte se, abyste „náskokem píle" zamaskovali domnělou nekompetentnost.
- Bojíte se říct si o pomoc, protože by to prozradilo, že na to sami nestačíte.
- Srovnáváte se a vždycky vyjdete jako ten horší.
Pokud se v několika bodech poznáváte, je tu něco, co vám možná uleví: tahle zkušenost je překvapivě běžná a vůbec nevypovídá o tom, jak schopní ve skutečnosti jste. Spíš naopak často trápí právě lidi, kteří odvádějí výbornou práci.
Koho se syndrom podvodníka týká?
Dlouho se mělo za to, že jde hlavně o „problém úspěšných žen". Původní práce z roku 1978 skutečně vycházela ze vzorku vysoce výkonných žen. Pozdější výzkum ale obraz výrazně rozšířil.
Velký systematický přehled publikovaný v Journal of General Internal Medicine (Bravata a kol., 2020) shrnul 62 studií s více než 14 000 účastníky. Z něj vyplývá několik věcí, které stojí za zapamatování:
- Naměřená prevalence kolísala zhruba mezi 9 a 82 % podle toho, jakým dotazníkem a jakou hranicí se měřila. Často citovaný odhad říká, že se syndromem podvodníka se aspoň jednou za život setká kolem 70 % lidí.
- Týká se mužů i žen a napříč věkem od dospívajících po zkušené profesionály.
- Bývá provázán s úzkostí, depresí a vyhořením a může zhoršovat spokojenost v práci i pracovní výkon.
Jinými slovy: ať jste student, junior na prvním místě, zkušený manažer, lékař, programátor, rodič na rodičovské vracející se do práce nebo umělec, syndrom podvodníka se vás může týkat. Zvlášť silně se podle výzkumů ozývá u lidí, kteří se ocitnou v prostředí, kde se cítí jako menšina nebo „nově příchozí" třeba na nové pozici, ve startupu, na náročné škole nebo v oboru, kde nikdo nevypadá jako oni.
Pět typů „podvodníků" podle Valerie Young
Expertka na téma, psycholožka Valerie Young, ve své knize The Secret Thoughts of Successful Women popsala, že pocit podvodníka nemá u všech stejnou tvář. Rozlišila pět typů. Nejde o škatulky málokdo je čistě jen jedním, ale poznat svůj převažující vzorec pomáhá pochopit, kde se vlastně zadrháváte.
- Perfekcionista. Soustředíte se hlavně na to, jak je něco uděláno. Devadesát devět bodů ze sta není skoro plný počet, ale selhání. Jedna chybička přebije celý jinak skvělý výkon.
- Expert. Vaším měřítkem je, kolik toho víte a umíte. Dokud neznáte „všechno", cítíte se jako podvodník. Bojíte se přihlásit na pozici, kde nesplňujete úplně každý bod v inzerátu.
- Sólista. Záleží vám na tom, kdo úkol zvládl a musíte to být vy sami. Požádat o pomoc vnímáte jako přiznání, že na to nestačíte. Proto se k tomu nutíte sami, i když to není potřeba.
- Přirozený génius. Měřítkem je pro vás snadnost. Věříte, že schopný člověk zvládá věci hned a bez námahy. Když se něco nepovede napoprvé nebo musíte zabrat, berete to jako důkaz, že talent nemáte.
- Superhrdina (Superwoman/Superman). Chcete excelovat ve všech rolích naráz v práci, doma, jako partner, rodič, kamarád. Měříte si hodnotu počtem zvládnutých rolí a každá slabina je pro vás potvrzením, že jste podvodník.
Možná jste se v jednom z typů jasně poznali, možná ve dvou. To je v pořádku. Smyslem není se zaškatulkovat, ale uvidět konkrétní laťku, kterou si nevědomky nastavujete a kterou se dá zmírnit.
Proč syndrom podvodníka vzniká?
Jednoznačná příčina neexistuje, obvykle se sejde víc faktorů. Podle odborné literatury k němu nejčastěji přispívají:
- Rodinné vzorce z dětství. Už Clance a Imes popsaly, že roli hraje, jak se v rodině mluvilo o úspěchu, výkonu a chybách. Děti, které byly chválené hlavně za výsledky (ne za úsilí nebo za to, jaké jsou), si snadno odnesou rovnici „mám hodnotu, jen když podávám výkon".
- Osobnostní ladění. Se syndromem podvodníka se pojí vyšší úzkostnost, sklon k sebekritice a hlavně perfekcionismus o tom za chvíli víc.
- Nové a náročné situace. Nástup do práce, povýšení, změna oboru, návrat po pauze tedy momenty, kdy se cítíme nejistí a ještě „nezakořenění".
- Prostředí a porovnávání. Když jste jediný „jiný" v místnosti nebo se každý den srovnáváte s pečlivě vyleštěnými výstupy ostatních (ano, i sociální sítě), pocit, že tam nepatříte, sílí.
Syndrom podvodníka a perfekcionismus: spojené nádoby
Perfekcionismus a syndrom podvodníka jdou často ruku v ruce a vlastně se navzájem živí. Funguje to jako začarovaný kruh:
- Nastavíte si nereálně vysokou laťku.
- Protože je laťka takhle vysoko, výsledek vám skoro nikdy nepřijde dost dobrý.
- Místo abyste úspěch oslavili, vidíte jen to, co šlo udělat líp což potvrdí pocit, že jste vlastně nedostateční.
- Příště si dáte laťku ještě výš, „aby na vás nikdo nepřišel". A kruh se uzavírá.
Americká psychologická asociace (APA) i čeští terapeuti se shodují, že právě opuštění nutkavého perfekcionismu je jednou z nejdůležitějších cest ven. Nejde o to přestat se snažit. Jde o to přesunout pozornost od bezchybnosti k pokroku a dovolit si být „dost dobrý" tam, kde dokonalost ve skutečnosti nikdo nepotřebuje.
Jak se syndromem podvodníka pracovat: praktické kroky
Dobrá zpráva je, že s pocitem podvodníka se dá pracovat a často i svépomocí, krok po kroku. Tady je, co podle psychologů a APA opravdu pomáhá:
- Pojmenujte to. Samotné zjištění „aha, tohle je syndrom podvodníka, ne pravda o mně" má překvapivě velkou sílu. Mlčení dává těmto myšlenkám moc, kterou si nezaslouží.
- Mluvte o tom nahlas. Svěřte se kolegovi, kamarádce, mentorovi. Pravděpodobně uslyšíte „to znám taky" a zjistíte, že lidé, kterých si vážíte, mají stejné pochyby. To samo o sobě hodně uleví.
- Pracujte s myšlenkami. Když se objeví „mám jen štěstí", zeptejte se: Jaké jsou důkazy pro a proti? Sepište konkrétní fakta dovednosti, kroky, rozhodnutí, která vás k výsledku dovedla. Tahle technika z kognitivně-behaviorální terapie cíleně rozkládá tzv. kognitivní zkreslení, na kterých syndrom podvodníka stojí.
- Veďte si „složku úspěchů". Schovávejte si pochvaly, poděkování, dobré zpětné vazby. Lidé se silnou sebekritikou totiž své úspěchy automaticky „nezapisují". Mít je černé na bílém pomáhá ve chvílích, kdy si nevěříte.
- Přijměte chybu jako součást učení. Zkuste vědomě rozlišit, kde je namístě excelence a kde stačí „dost dobře". Sdílejte i nezdary nahlas normalizujete tím nedokonalost pro sebe i pro druhé.
- Dovolte si požádat o pomoc. Zvlášť pokud jste „sólista". Požádat o radu není přiznání slabosti, je to běžná součást toho, jak fungují kompetentní lidé.
- Trénujte sebesoucit. Mluvte k sobě tak, jak byste mluvili k dobrému kamarádovi ve stejné situaci. APA i čeští odborníci doporučují i mindfulness a programy typu Mindfulness Based Cognitive Therapy, které učí vztahovat se k sobě s laskavostí místo s tvrdou kritikou.
- Počítejte s tím, že se to vrátí. Pocit podvodníka má tendenci se znovu ozvat při každé větší změně nové práci, povýšení, novém projektu. Není to krok zpět. Je to normální reakce na neznámé.
Kdy vyhledat odbornou pomoc
Samotné pochyby o sobě k životu patří a ne každý pocit nejistoty potřebuje terapii. Existují ale situace, kdy je rozumné obrátit se na odborníka. Zvažte to, pokud:
- vás pocit, že nestačíte, provází dlouhodobě a sami se z něj nemůžete dostat;
- kvůli němu odmítáte příležitosti, neucházíte se o pozice nebo se vyhýbáte věcem, které byste jinak chtěli;
- se přidává úzkost, skleslost, problémy se spánkem nebo chronické vyčerpání až vyhoření;
- se přepracováváte ve snaze „nebýt odhaleni" a jde to na úkor zdraví a vztahů;
- máte pocit, že vám syndrom podvodníka bere radost z věcí, které se vám objektivně daří.
Tohle nejsou maličkosti, které je třeba „vydržet". Výzkum jasně ukazuje, že syndrom podvodníka bývá provázán s úzkostí, depresí a vyhořením a to všechno jsou věci, se kterými terapie umí účinně pomoct.
Závěr: nejste podvodník, jen jste lidský
Pokud máte pocit, že na to nemáte, dovolte mi jednu věc na závěr: tenhle pocit není důkaz, že jste neschopní. Je to spíš důkaz, že vám na vaší práci záleží a že máte na sebe vysoké nároky. Syndrom podvodníka neznamená, že jste podvodník. Znamená, že váš vnitřní kritik mluví hlasitěji než fakta.
Většinu kroků z tohohle článku můžete začít zkoušet hned dnes pojmenovat ten hlas, sepsat důkazy, mluvit o tom nahlas. A pokud zjistíte, že je toho moc nebo že se kruh nedaří rozseknout sami, je úplně v pořádku vzít si k tomu parťáka. Terapie je bezpečný prostor, kde se dá vnitřnímu kritikovi podívat na zoubek a krok po kroku si budovat vztah k sobě, ve kterém vaše úspěchy konečně patří vám. Klidně se mi ozvěte a domluvíme si úvodní konzultaci — osobně v Karlových Varech, nebo online z pohodlí domova.